Odlesky hvězd

Les byl téměř tichý. Vzdáleně se ozýval strakapoud a nedaleko bzučely včely, které měly ve stromě úl. Půdu pokrýval hustý koberec mechu a trávy a tlumil tak její kroky. Kráčela pomalu a obezřetně. Prsty objímaly jílec krátkého meče a nervózně poklepávaly. Její jantarové oči sledovaly každý pohyb. Slabý větřík si pohrával s větvemi stromů a naplňoval okolí slabým ševelením. Zeleň stromů stínila ostrým paprskům slunce a chládek přímo vybízel k odpočinku. A její unavené tělo po odpočinku toužilo. Vyplivla stéblo, které měla v koutku.
„Jseš fikaná, lištičko,“ ucedila potichu a ušklíbla se. Ani na okamžik nepřestala sledovat okolí a pomalu kráčela hlouběji do lesa. Její vysoké jelenicové boty se bořily do vlhkého mechu.
Oči přejížděly ze strany na stranu a udělala několik dalších kroků. Pak ji pohled padl na krátký záblesk stříbra v mechu. Opatrně si dřepla a prohlédla si drobný předmět. Byla to přezka z kazajky. Dívka s jantary v očích se slabě usmála a vstala. Je blízko.
Les začal houstnout a slunce se nachýlilo k obzoru. Mohutné koruny stromů vrhaly dlouhé stíny. Blížil se večer. Musí ji najít dřív než padne tma. Zaslechla slabé cinknutí kovu. S arogantním úšklebkem kráčela dál. Pohybovala se temnými zákoutími vrhaných stínů a její tmavý oblek ji činil téměř neviditelnou. Pro necvičený zrak úplně neviditelnou. Ve stínu se jí zableskly bělostné zuby v úsměvu. Támhle je.
S tichým zasvištěním pomalu tasila meč a rozhrnula husté křoví. Vítězoslavný úsměv ji zamrzl na tváři a oči se rozšířily poznáním. Před ní na větvi, uprostřed křoviska visel opasek s mohutnou zdobenou přezkou a ve vánku slabě narážel do dřeva. Kovová přezka slabě cinkala. Zaslechla křupnutí větvičky a otočila prudce hlavu. Zahlédla rusé vlasy a na hlavě ucítila úder. Podlomily se jí kolena a vše zčernalo…
„…je mrtvá. Mitro, běž a podívej se, jestli u sebe něco nemá,“ zaslechla vzdálený hlas, který se k ní probíjel jako moucha pavučinou.
„Zbláznil ses, Bogane? Ani se jí nedotknu. Podívej se sám. Má meče. Je to žoldák. Pche,“ odpověděl mu další hlas, který byl stejně vzdálený jako ten první.
„Jsi hlupák a zbabělec. Je mrtvá, neukousne tě. A kdo ví, třeba je ještě teplá. Neměl jsem ženskou ani nepamatuji a tahle vypadá zachovale. Podívám se sám, ale budu první,“ zachrochtal první hlas a pak ucítila jak do ní někdo strká holí. Chtěla se pohnout, ale nemohla. Vše bylo jako ve snu. Chtěla říct, že není mrtvá, že žije, ale mysl se jí opět zastřela. Pak ucítila, jak se z ní někdo snaží stáhnout kalhoty. Slabé světýlko v mysli začalo plápolat. Srdce ji sevřela panika.
„Hereš paznechti! Aby vás mor sklátil a uhnily vám ocasy! Mažete od ní! Bogane, Mitro, jedeš! Jako lapkové se chováte, křupani! Pryč od těla, nebo okusíte býkovec“ pročísl temnotu řízný hlas doprovázený štěkotem psů. Ruce ji okamžitě pustily a kroky se spěšně vzdálily.
Pak zaslechla další kroky a uslyšela hlasité čmuchání psích čumáků. Někdo se k ní sklonil a pomalu ji otočil. Slabě pohnula víčky slepenými krví. Ucítila na tváři studený psí čenich.
„Hej Bogane! U všech démonů, je živá! Okamžitě sem přivezte vůz! A kožešiny! Hněte se, pakáži líná, sic z vás býkovcem kůži sedřu!“ zaslechla kousek od sebe ten řízný hlas a trochu se uklidnila.
Celý svět se s ní hýbal. Otevřela oči, avšak téměř okamžitě se jí zvedl žaludek. Začala se nadavovat. Jemné ruce ji rychle podepřely hlavu a pod bradou ucítila misku. Vydávila trochu žaludečních šťáv a čelo se jí orosilo ledovým potem. Unaveně dolehla na kožešiny. Pomalu opět otevřela oči a zaostřila. Nad ní se rýsovala šedavá plachta a pohupovala se ze strany na stranu. Rychle oči zavřela.
„Máte otřes mozku slečno,“ ozval se vedle ní tichý dívčí hlásek. „Utrpěla jste velkou ránu do hlavy. Tatínek říkal, že je div, že jste to přežila.“ Vlhký hadřík ji setřel pot ze tváře a osvěžil ji. Opět otevřela oči.
„Kde….kdo…,“ zasýpala a v hrdle ji pálilo jako v peci. Začala se zvedat, ale opět bezvládně spadla do kožešin.
„Jen ležte, slečno. Jste v tatínkově voze. Já jsem Erika Winespoorová. Můj otec vás našel v lese. Ztratila jste hodně krve,“ naklonil se k ní dívčí hlásek. „Máte určitě žízeň, dám vám trochu vody. Ale nesmíte moc pít, jen trochu.“
Pokývala hlavou a opět zamžourala očima. Nad ní se objevila blonďatá hlava s dvěma copy po stranách hlavy. Podvolila se její ruce a nadzvedla hlavu. Pak začala z láhve pít drobnými doušky zteplalou vodu. Zakuckala se.
„Pomalu,“ napomenula ji Erika a po chvíli ji dala opět trochu pít. „Nyní spěte, potřebujete nabrat sílu. Večer vám donesu vývar.“
„Kam jedeme?“ promluvila potichu dívka a podívala se na Eriku. Ta položila misku s vývarem vedle sebe a lehce se usmála.
„Do Woburgu. Velké pevnosti. Bydlí tam baron Samuel. Je to náramný fešák,“ zachichotala se Erika a zarděla se.
„Woburg? Eh, dobří bohové. To je dva týdny od hlavního města,“ vydechla dívka a opět se jí zatočila hlava.
„Zítra tam budeme slečno,“ usmála se na ni Erika nevinným úsměvem a upravila ji obvaz na hlavě, prosáklý krví.
„Jsme Kat. Kat Boleynová, Eriko,“ pronesla a zavřela oči. Bohové, dva týdny cesty od města. Kolébání vozu ji tentokráte ukolébalo ke spánku a tak se mu poddala. Než usnula mihl se jí před obličejem ohon rudých vlasů, jako liščí ohon.
„Můžete u nás být jak dlouho chcete slečno Boleynová. V tomhle stavu stejně nikam nemůžete. Alespoň týden dva si odpočiňte. Žena bude ráda,“ pokýval na Kat veliký hromotluk s bodrým výrazem v obličeji a věčně rozcuchaným černým plnovousem.
„Mám práci pane Winespoore. Nesplněný úkol,“ ucedila Kat a v očích jí vztekle zablýskalo.
„Děkujte bohům, že jste naživu. Až budete pokoušet štěstí později, budete při síle. Zdejší zvěřina a pivo vrací zdraví téměř zázračně,“ zasmál se Winespoor a poplácal ji po zádech. Pod jeho údery zahekala a chytla se za hlavu, kterou stále zdobil obvaz.
„Eh, omlouvám se,“ zatvářil se obr omluvně a otevřel dveře velkého kamenného dvoupatrového domu. „Hola, Mariko! Máme návštěvu! Připrav pokoj pro hosty! A vy, chcípáci padejte vypřahat, nebo vás u všech démonů nechám stáhnout z kůže!“
„Máš recht pane Mistřinský, bude válka. Máš recht. Mluvil jsem s rytířem z Kozopole. Do pár týdnů. Baron Adar Moor sem táhne se svým vojskem. Znát to je i na cenách v hlavním městě,“ pokýval hlavou Winespoor a nalil si vína. Další muž sedící u velkého dřevěného stolu se ušklíbl.
„Měla by jste zmizet slečno Boleynová,“ otočil se hostitel na Kat. „Pozítří budu posílat do hlavního města Mariku i s dcerou. Můžete jet s nimi.“
Kat se zakousla do králičího stehna a odtrhla zuby měkké masíčko. Pak pozvedla oči k Winespoorovi. „Vypadnu odtud, pan Winespoore. Už zítra. Děkuji za pohostinnost a jsem ti zavázána za život. Ale musím se vrátit, kde jsem přestala.“
„Vaše volba. Dostanete na cestu vše co budete potřebovat. Půjčím vám i koně,“ prohodil mezi sousty černovousý obr a pak důrazně zvedl ruku. „Ne. Nepřijímám protesty. Zde na pomezí si musíme pomáhat. Jednou pomůžu já vám a jindy vy mě. Bohové to tak chtěli. A stejně. Koně necháte v hlavním městě v mém domě. Alespoň ho nezrekvíruje armáda.“
„Ještě pivo, pane Mistřinský?“ otočil se na společníka a se zazubením mu dolil. „Možná trochu hazardu, by mohlo pozvednout náladu.“ Zasmál se a na stůl dopadly kostky. Pan Mistřinský pozvedl ruce v obranném gestu, ale oči mu šibalsky zazářily. Pak se otočil na Kat.
„Nu proč ne, u všech bohů,“ obličej se jí rozzářil úsměvem a oba muži s překvapením zjistili, že je vlastně velice půvabná.
Proplétala se ulicí mezi vozy naloženými až po vrch. Proud lidí, povozů, koní a tažného dobytka se jako pomalá řeka sunul směrem k bráně. Vztekle odstrčila mulu a ta na protest zahýkala. Vyhnula se několika spěchajícím vojákům a konečně se dostala do klidnější části města. Rozhlédla se a uviděla světlovlasou copatou dívku jak na ni mává. Na tváři ji zahrál slabý úsměv a vyrazila jejím směrem
„Kat,“ zavolala Erika a rozběhla se za ní. „Už jsem myslela, že se neuvidíme. Za pár okamžiků odjíždíme.“ Vychrlila a objala Kat kolem pasu. Ta se trochu zarazila, ale pak, jako již několik dnů předtím, se nechala ztrhnout nadšením a vitalitou mladé dívenky a usmála se na ni.
„Nemohla bych tě nechat odjet jen tak,“ mrkla na ni. Pak její pohled padla na postavu stojící u vozu. Byl to mladík, kterému sotva začaly rašit první vousy pod nosem. Jeho hnědé rozcuchané vlasy a pihatá tvář byly v ostrém kontrastu s naleštěnou kroužkovou zbrojí a červeným tabardám s vlčí tlapou ve znaku. „A kdo je tohle?“
Erika se zapýřila. „Tohle je Willy de Spory. Milujeme se, víš. A vezmeme se, hned jak skončí tohle pozdvižení. On je panošem u barona. A tatínek souhlasí.“
Kat si prohlídla mladíka, který se se svým mečem u pasu nesl jako páv.
„Ty tu zůstáváš Willíku?“ zeptala se ho s mírným uštěpačným úšklebkem Kat.
„Jistě, paní,“ položil si dlaň na prsa a lehce se uklonil v pase. „William de Spory, panoš rytíře de Ravencoin. Povinností muže je zůstat zde a bojovat proti útočníkům. Co může být šlechetnějšího než vést spravedlivou válku proti uchvatitelům a prznitelům panen. Můj meč je připraven stínat hlavy a štít k ochraně nevinných.“
Kat zvedla jedno obočí a ušklíbla se. „Boj znamená mnoho mrtvých, Willíku.“
„Každý čestný muž je hoden hrdinné smrti,“ vyprsil se mladý panoš a Erika na něj obdivně pohlédla.
„Smrt je prostě smrt,“ ucedila Kat. pak ale zavrtěla hlavou a ještě jednou se objala s Erikou. „Šťastnou cestu, vrabčáku. Pozdravuj svojí matku.“
„I tobě Kat. Uvidíme se u nás za pár dní,“ zazubila se Erika a rychle přešla k pýřícímu se Williamovi.
Ohlédla se a zamávala vzdalujícímu se povozu rodiny Winespoorů. Rychle vykročila proti proudu obyvatel a směřovala k jejich domu, aby si vyzvedla koně. Vyjede. Až se to trochu uklidní. Procházela právě kolem pekařství, když její pohled padl na druhou stranu ulice k hostinci U Trola. Zůstala stát s mírně pootevřenou pusou. Promnula si oči, aby se přesvědčila, že se neplete. Za živým proudem uprchlíků uviděla postavu, která vyšla z krčmy.
Nemohla se splést. Rusé vlasy s bílým pramenem. Vrhla se mezi vozy a snažila se proplést mezi nimi na druhou stranu. Ztěží se vyhnula povozu taženému dvěma statnými voly. Klení vozky a práskání bičem ji nechalo chladným, avšak i přesto ji srdce bušilo jako o závod. Konečně se jí podařilo prokličkovat davem. Přesto však vyšla o kus dál, než původně chtěla. S rukou na jílci meče se vydala k hostinci. Uklidnila chvění rukou a její jantarové oči se přimhouřily.
Rozhlížela se, avšak nikde ji neviděla. Dav byl směsicí barev a oblečení. Vojáci, kupci, zvířata, ženy i děti. Oknem nahlédla do krčmy, ale ani tam nikoho neviděla. Tiše zaklela a udeřila pěstí do oprýskané plechové vývěsky s namalovaným trolem, který ze všeho nejvíc připomínal ropuchu.
„Pár dní tu zůstanu,“ balila si věci Kat. „Doufám, že se nezdržím dlouho.“ Prohodila k Winespoorovi a naprázdno cvakla kuší.
„Můžete bydlet u nás, slečno Boleynová,“ prohodil vousáč a podíval se na ni.
„Díky, ale potřebuji si něco zařídit. A nechci vás rušit. Budu chodit často v noci ven. Ale i tak díky za nabídku,“ pokynula mu a hodila si na jedno rameno vak. Do ruky pak vzala kuši. Pak mu podala ruku a v tichosti odešla.
Pokoj, který si pronajala byl malý a špinavý. Byl tam jen jeden plesnivějící slamník a malý stolek se štokrletem. Znechuceně se rozhlédla a pak hodila vak ke zdi. Nohou si přitáhla malou židli k oknu a sedla si na ni. Pokojík byl sice nechutný, avšak jediný s výhledem na hospodu U Trola. Vybalila si zásoby, které nabrala u Winespoora a položila je na stůl. Teď musí jen čekat. A doufat. Doufat, že se ta malá čubka objeví.
Protřela si oči, čekala již třetí den a únava byla znát. Ulice zela prázdnotou. Za poslední dva dny se hodně změnilo. Směrem ven již téměř nikdo nešel. Zato sledovala množství vojáků pohybující se ulicemi. Dnes byl klid. Ani neví co se děje. Vyšla odtud jen, aby ji nepraskl močový měchýř. Počká ještě den a pak vypadne. Vrátí se sem později. Až bude po všem.
Natáhla se pro sýr a tři dny starý chléb, když koutkem oka zahlédla pohyb u hospody. Štíhlá postava s rudými vlasy vešla dovnitř. Kat se rozbušilo srdce. Konečně. Nahmatala kuši a založila šipku. Pak otevřela okýnko a opřela kuši o rám. Namířila na vchod a čekala.
Asi za hodinu se otevřely dveře od krčmy a rusovlasá vyšla ven. Kat zamířila a ocelový hrot šipky se spojil v přímce s hrudí oběti. Kat zatajila dech a přiložila prst na spoušť. V tu chvíli se z hospody vypotáceli dva halekající vojáci a objali rudovlasou. Ta je odstrčila a rychle přešla cestu směrem k domu, kde byla Kat.
„Doprdele,“ zasyčela Kat a popadla kuši. Rozběhla se ke dveřím a po schodišti. Schody brala po třech. Těsně před tím, než rozrazila dveře na ulici se zarazila. Málem zase udělala chybu. Vydechla a pomalu otevřela. Rychlý pohled na ulici. Zahlédla rudovlasou kousek od dveří jak odchází. Rychle vykročila a potichu vyrazila za ní.
„Kriss,“ zavolala po několika krocích a pozvedla kuši. Postava se zastavila a pomalu se otočila. Slabá záře uliční pochodně ji ozářila tvář. Zračil se v ní údiv.
„Kat? Kat Boleynová?“ zvedla obočí a udělala krok vpřed.
„Překvapená? Myslela si, že jsem mrtvá? Nebo, že tam pomalu zdechnu?“ vyplivla vztekle Kat a zamířila. „Je na tebe odměna. Živá či mrtvá. Co myslíš? Co si vyberu, Kriss Rudá Liška?“
Kriss se na ni podívala a pak lehce sklopila oči. Posadila na starou napůl ztrouchnivělou bednu, pohozenou u kraje uličky. Znovu se podívala na kat a na kuši.
„Můžeš mě střelit Kat, ale předtím mě vyslechni, prosím,“ nadechla se a vyhledala svým pohledem přimhouřené oči barvy jantaru.
„Byla jsem sotva odrostlé dítě Kat, když zuřila ta hloupá válka. Naší vesnicí procházely vojska. Naše, cizí…co na tom záleží čí? Matka mě ukrývala celou válku na půdě. Mnoho nocí jsem slyšela jak ji znásilňují, jak ji bijí a přesto mě ukrývala. A pak ta zasraná válka skončila. Myslíš, že byl klid? Myslíš, že bylo vše lepší?“ odplivla si. „Ne. Krajem táhly žoldácké kumpanie. Bez práce, bez zábavy. A zase hořely domy. A zase mě matka chránila. Nakonec ji ale zabili, Kat! A mě? Co myslíš? Sebrala mě první žoldácká skupina co mě našla. Bylo mi čtrnáct let! První noc jsem se chtěla zabít. Zbili mě a svázali. A další noc znovu. A pak každou další. Otupěla jsem a jen si přála umřít.“
Kat mlčela a její ruka s kuší trochu poklesla. Sledovala dívku v černém koženém obleku s rusými vlasy, která seděla a opětovala ji pohled.
„Nakonec jsem zjistila, že když se nebudu bránit, když jim budu po vůli, nebudou mě bít. Po pár měsících je to přestalo bavit a našli si jinou, mladší. Zjistili však, že je spousta bohatých mužů i žen, kteří se rádi pobaví, když si můžou dělat co chtějí. Vše začalo nanovo a bylo to ještě horší. Tak to trvalo dva roky. Pak objevili ve vesnici další dívenku. Sotva dvanáct jí bylo a mě si přestali všímat. Stala jsem se součástí kumpanie. A táhla s nimi krajem. Ano, občas se se mnou někdo vyspal. Ale už to nebylo jako dřív. Začala jsem uskutečňovat plán pomsty. Projevovala jsem sympatie tu jednomu, tu druhému. Muži jsou tak jednodušší,“ smutně se pousmála.
Kat pomalu spustila kuši níž. A zkousla si spodní ret.
„Jednoho večera se setkali v hospodě s jinou kumpanií žoldnéřů. Když už byli všichni opilí, projevila jsem náklonnost vojákovi z konkurence. Čepele vyletěly velice rychle. Pár jich přežilo, avšak zakokrhal ohnivý kohout. To je vše Kat. Dál už vše znáš,“ povzdechla a pomalu vstala.
„Znám. Zemřelo několik vlivných a bohatých občanů,“ podívala se na ni Kat a nedokončila.
„Minulost Kat. zemřela jen minulost. Poslední, kterým jsem dlužila. A oni dlužili mě,“ odpověděla jí Kriss a vykročila k ní.
„Zůstaň stát Kriss. Víš co udělám,“ pozvedla kuši Kat.
„Vím, necháš mě odejít. A víš proč? Víš proč to uděláš Kat? Protože mě chápeš. Jsi stejná jako já. A proto mě teď necháš zmizet a už mě nebudeš hledat,“ pokývala hlavou Rudá Liška a smutně se usmála.
Ozvalo se tiché cvaknutí a zadrnčela tětiva.
Voják u brány zavrtěl hlavou a opřel se o mohutnou závoru. Pokrčil rameny a podíval se zblízka do očí barvy jantaru.
„Je mi líto madam, ale mám svoje rozkazy. Nikdo nesmí opustit pevnost. Blíží se sem armáda a baron nehodlá riskovat, že by se tu objevil zvěd,“ vyplivl třísku, kterou žmoulal v koutku. „Ale můžete to zkusit. Velitel je na shromaždišti. Třeba vás pustí. Já rozhodně ne.“
„Zabedněná armáda,“ utrousila Kat a poplácala koně po plecích. Pak se otočila a vydala směrem, který ji ukázal strážný. Netrvalo dlouho a došla na veliký plac, ohrazený dřevěnou bariérou, na kterém se obvykle pořádaly turnaje a cvičili koně. Nyní zde byla nesourodá směsice. Vojáci v tabardách se znakem vlčí tlapy přidělovali dlouhá kopí a štíty mužům z domobrany a odvedencům. Na jednom konci se snažil zoufalý seržant, jehož tvář nesla stopy dávných bojů, naučit několik výrostků střelbě z kuše.
„Kopí pozvednout,“ zakřičel postarší voják na několik mužů vyrovnaných v řadě. „Né tím koncem, hovado!“
Kat zavrtěla hlavou a pokračovala směrem ke kamenné budově, před níž stál hlouček mužů. Všichni kromě jednoho byli oblečeni do baronových barev. Přivázala koně ke hrazení a zamířila k vysokému muži. Nevyznala se ve vojenských hodnostech, ale podle pancíře a zlatých prýmek usoudila, že je nejvýše postavený. Jeho vous byl již značně prošedivělý a stejně tak i vlasy, které měl stažené dozadu koženým řemínkem. S rukou na hrušce meče diskutoval s dalším z vojáků. Kat zakašlala. Jeho modré unavené oči se otočily na ni.
„Dobrej den. Nerada ruším, ale hledám velitele,“ podívala se na něj Kat a lehce sklonila hlavu.
„Sir Cerias, slečno,“ pokynul ji šedovlasý voják. „Jsem velitelem posádky jeho jasnosti barona.“ Jeho hlas byl zvučný a řízný, zjevně zvyklý udílet rozkazy.
Lehce se ošila, před jeho pronikavým pohledem. „Ten voják u brány mě nechce pustit ven, pane. Mluví cosi o rozkazech a výjimce. Docela spěchám, tak jsem…“
Přerušil ji pohybem ruky. „Slečno?“
„Eh…,“ začervenala se. „Boleynová. Kat Boleynová, pane. Já..,“ představila se, avšak opět ji přerušil.
„Mé rozkazy jsou jasné. Je válka slečno Boleynová. Od včerejšího dne jsme v oficiálním válečném stavu. Pevnost byla uzavřena. Poslední uprchlíci odešli před večerním uzavřením bran. Je mi líto, ale budete zde muset zůstat,“ s těmito slovy se otočil k dalšímu vojákovi a sklonil se nad listem, který držel.
„Ale tohle není moje válka,“ utrhla se Kat. „Je mu úplně jedno kdo s kým válčí. Je to vaše válka. Nejsem voják.“
Sir Cerias se k ní opět otočil a lehce svraštil husté obočí. Probodl ji očima.
„Tohle není ničí válka, slečno. Je to prostě válka. Vidím, že jste zbrojná, to je dobře. Za pár dní bude třeba každého meče. Buď si zalezte někam do sklepa a doufejte, že udržíme hradby a nebo bojujte. Je to jen na vás,“ odvrátil se od ní.
„Hej, říkám vám…,“ další slova ji uvázla v hrdle, když ji srazil k zemi hřbetem okované rukavice. Dopadla na záda a ze rtů jí vytryskl pramínek krve. V hlavě ji zahučelo a oči zalily krví. Uchopila jílec meče a rychle vstala a podívala se na Ceriase, který byl opět otočen k vojákovi s listinou.
Meč byl napůl cesty z pochvy, když ucítila na ramenou těžkou ruku a někdo k ní přistoupil zezadu.
„Nebuď hloupá Kat Boleynová,“ uslyšela tichý hlas a ucítila vůni ocele a oleje. „Zemřeš dřív, než se k němu dostaneš. A i kdyby? Co pak? Porazíš stráže? Neudělej tu chybu, že vytáhneš čepel. Jen dvacet palců oceli tě dělí od smrti, Kat Boleynová. Šetři si své síly na jiný boj.“
Chvíli se třásla, ale pak pomalu zasunula meč zpátky do pochvy a setřásla ruku z ramene a poodstoupila. Vojáci se nevzrušeně se svým velitelem přesunuli do domu a její pohled padl na muže za sebou.
Měl na sobě kroužkovou košili, která nesla stopy častého užívání. Pravé rameno mu zpevňoval ocelový chránič, stejně jako i předloktí. Těžké okované boty mu sahaly až ke kolenům a do nich měl zasunuté kožené kalhoty. Přes hruď měl křížem kožený řemen a na něm na zádech pověšený dlouhý obouruční meč, jehož ohmataná rukojeť čněla nad pravým ramenem. Zkřížil paže křížem na prsou.
Pozvedla vzdorovitě bradu a podívala se mu do obličeje. Měl hranatou bradu s několikadenním strništěm a rty stažené do mírně pobaveného úšklebku. Oči modré jako len a nadvakrát zlomený nos. Nakrátko ostříhané vlasy světle hnědé barvy s jediným dlouhým pramenem nad uchem, spleteným do copánku zakončeným zlatým kroužkem.
Propálila ho pohledem, ale zdálo se, že ho to nechává klidným.
„Budeš mě zabíjet pohledem, nebo přijmeš pozvání na pohár piva?“ zeptal se ji s úsměvem a naklonil mírně hlavu. Pak kývl směrem k městečku.
„Nechodím s cizíma chlapama!“ zamračila se. Uklonil se hluboko v pase v parodii na dvorskou úklonu.
„Aron McBride, tulák a nájemný meč,slečno Boleynová. Směl bych vás pozvat na sklenici vychlazeného piva dříve než se ceny zvednou nad neúnosnou mez?“
Změřila si ho pohledem a sevřela pevně rty. Sledovala jeho nakažlivý úsměv. Vůbec nebyl hezký. A byl to hrubián. A drzej chlap.
„Na sklenici piva? Ne! Leda na soudek,“ odsekla a vyrazila ke koni. Aron s úsměvem za ní.

Stáli na hradbě a sledovali záplavu drobných světýlek, které prosvítaly temnotou. Bylo jich tak moc. Všude po celém obzoru. Kat zvedla hlavu a podívala se na hvězdnou oblohu. Pak se její pohled vrátil k obzoru.
„Je jich tolik,“ pronesla tiše s pohledem upřeným na světýlka. „Jsou jako hvězdy.“
„Hvězdy nenosí smrt,“ pronesl Aron a přihnul si z měchu s pivem a pak jí ho podal. Vzala si ho a napila se.
„Co bude teď?“ otočila se a podívala se na něj. Sledoval obzor a obočí měl mírně stažené. Jinak vypadal naprosto klidně.
„Přitáhnou zítra ráno. Možná počkají, možná ne. Pak vyšlou vyjednavače, ten vyzve pevnost, aby se vzdala. Baron ho pošle k ďasu. Pak vezmou žebříky a pokusí se stéci hradbu. Možná je odrazíme, možná ne. Když ano, vykácí půl lesa a postaví stroje. Pak budou ostřelovat pevnost. Pak zase vezmou žebříky a pokusí se stéci hradbu. A tak pořád dokola.“
„Jak to..jak to všechno víš?“ zeptala se mírně přiopile, avšak pohled na jeho výraz ji dal okamžitou odpověď. Už to viděl. Už to zažil.
„Přežijeme to?“ zeptala se ho a najednou ji bylo chladno. Přistoupila k němu blíž. Objal ji svalnatou paží. Neodpověděl.
„Arone?“ zašeptala. Stočil k ní pohled. „Nechci být dnes v noci sama.“
Otočil pohled zpět k ohňům a vítr k nim zanesl úryvky táborových písní.
„Nikdo by dnes v noci neměl být sám, Kat,“ pronesl a objal ji.
Milovali se spolu vášnivě, jako by se nedokázali nabažit přítomnosti druhého. Zatínala do jeho svalnatého zjizveného těla nehty a poddávala se jeho touze. Sama mu oplácela stejně a milováním vyjadřoval svůj vzdor osudu. Když již malá lojová svíčka v jeho pokoji v hostinci dávno dohořela a jen měsíc ozařoval jejich těla milovali se znovu. Pomalu, jakoby si chtěli vychutnat každý dotyk. Přejížděla prsty po jeho těle a vnímala jeho žár. Poddávala se jeho polibkům a aspoň chvíli nemyslela na ráno.
Pootevřela oči. Místnost byla zalitá ranní šedí. Svítalo. Podívala se k oknu a uviděla Arona jak stojí u okna a pozoruje východ slunce. Byl již ve zbroji. Vstala a došla k němu. Objala ho zezadu a na holé kůži ucítila chladný kov jeho brnění.
„Je čas,“ pronesl po chvíli a otočil se k ní. Podíval se jí do oči.
„Já…,“ začala Kat, avšak umlčel ji polibkem. „Nic neříkej, Kat. Řekneš mi to večer. Budu na západní hradbě.“
Pomalu se vymanil z jejího obětí a hodil si na záda meč.
Slyšela dunění bubnů a troubení trubek. Ulice byly podivně prázdné. Byly vyklizené pro rychlý přesun vojáků již včera. Na každém rohu byla nádoba s pískem a vodou. Pro hašení. Zbytek obyvatel, který neutekl, nebo nebyl na hradbách, byl v dome za pevně zavřenými okenicemi. Proběhla několika ulicemi než se dostala k západní hradbě. Rozhlédla se.
Pod mohutnou kamennou hradbou, v základně širokou deset sáhů stály shromážděné jednotky domobrany pod vedením zkušených vojáků. Přejela je pohledem. Jestli dojde k boji, přežije jen každý třetí. Možná.
Rychle vyběhla po dřevěném schodišti až na ochoz a zapátrala v záplavě rudých uniforem. Po pár okamžicích zahlédla postavu v kroužkové košili s obouručním mečem opřeným o cimbuří. Začala se k němu prodírat, když její pohled zabloudil za hradbu. Málem se jí podlomila kolena.
Za hranicí dostřelu stála jednolitá záplava modrobílých tabard. Musely jich být tisíce. Blýskavé helmice, štíty, hlavice kopí. Polkla a oči ji bloudily dál a dál. Kroužkové zbroje pikenýrů, vatované kabátce lučištníků, šupinové košile pěchoty. Meče, sekery, kopí. Všude kam se podívala záplavy praporců a kokard. Bohové dobří.
Rychle si pospíšila k Aronovi a po cestě popadla jeden z náhradních štítů opřených o hradbu. Postavila se vedl něj a znovu se podívala přes hradbu.
„Vyjednávač?“ zeptala se s nadějí v hlase.
„Hned zrána,“ zavrtěl lehce hlavou a dotáhl si řemínek zbroje, který již byl desetkrát dotažen.
Nadechla se a otočila k němu. Chtěla mu to říct hned teď.
„Slečno Boleynová,“ ozval se mladický hlas vedle ní. Otočila se. „není to úžasný pohled? Zde rytíř získá své ostruhy, slečno. Až se uvidím s Erikou, bude hrdá na to, kolik jsem zabil nepřátel a jak úžasné a hrdinné bitvy jsem se zúčastnil.“
Podívala se na rozzářenou tvář Williama de Spory. Její oči se na okamžik setkaly s pohledem veterána, který stál vedle mladíka. V jeho očích nebylo ani stopy po nadšení do úžasné a hrdinské bitvy. Pak zazněl táhlý tón trubky a náhle se celá modrobílá vlna pohnula vpřed.
Jakmile útočníci překročili danou linii, vypustili obránci smrtící oblak šípů. Šípy zakončené zubatými hroty decimovaly útočící armádu. Muži padali a křičeli. Jen málo z nich padlo mrtvo, avšak jejich druhové po nich šlapali, tlačeni silou davu za sebou.
Na povel pak vystřelily katapulty v rozích pevnosti a zasypaly armádu před sebou sprškou kamenů velkých jako mužská pěst. Křik, krev a sténání.
Oči panoše Williama se rozzářily a fascinovaně sledoval masakr před sebou. Úžasná a hrdinská bitva.
Pak se do útoku zapojili lučištníci nepřítele. Obloha ztmavla a smrtící mrak udeřil do obránců na hradbách. Vojáci byli smeteni silou dlouhých luků dolů z hradeb. I ti, kteří stihli pozvednou štíty museli zakleknou a ukrýt se za cimbuřím. A na hradby dopadala další a další salva šípu, přibíjející tak každého vojáka k chladné kamenné stěně. Střelci v rudém vysílali přes hradby střely, avšak bylo jich mnohem méně než útočníků.
William s hrůzou v očích sledoval vojáka ležícího vedle něj, kterého šíp zasáhl do hrudi a prošel plícemi a druhou stranou ven. Voják, nemohlo mu být víc než dvacet let, lapal po dechu a dusil se vlastní krví. Chytl panoše zoufale za ruku a s růžovou pěnou u úst na něj hleděl.
O cimbuří se opřely žebříky a nepřátelští lučištníci přestali střílet v salvách. Po ochozu se ozval rozkaz nesoucí se po celé obranné linii.
„Žebříky!“
Muži vyskočili a začali připravenými halapartnami a háky na dlouhých tyčí odstrkovat žebříky. Panický křik padajících vojáků i jejich druhů pod nimi se mísil s křikem obránců, kteří padali pod šípy nepřátelských lučištníků.
Kat přiskočila ke staršímu vojákovi s krvavým šrámem na hlavě a opřela se do tyče, kterou tlačil na žebřík, aby mu pomohla překonat váhu útočníků. Náhle se muž beze slova zhroutil s šípem v oku. Kat ucítila na tváři horkou spršku. Žebřík ji převážil a opět se opřel o zeď. Zabrala.
„Tak ji pomoz,“ zakřičel Aron a kopl do Williama, který stále svíral ruku již mrtvého vojáka. Panoš se podíval nechápavě na mohutného žoldáka, který právě halapartnou odhodil jeden z žebříků, aby se na jeho místo vzápětí vrátil jiný.
Kat ucítila chvění žebře a nahoře se objevil štít kryjící muže šplhající nahoru. Zatlačila na tyč a trochu žebřík vychýlila. Nebylo to ale dostatečné. Pak ucítila že někdo popadl její tyč a pomáhá ji tlačit. Žebřík se pomalu odlepil od zdi a pokračoval v cestě. Šplhající vojáci zoufale nalehli na žebř a snažili se ho váhou natlačit zpět. Za Kat se ozval křik a tlak zesílil. Zaječela taky, aby si dodala sílu a konečně se jim podařilo dostat žebřík dostatečně daleko. Muž se štítem se neudržel a s jekotem padal dolů a strhával přitom všechny pod sebou, aby pak polámali kosti a vazy vojákům dole.
Kat se otočila a uviděla Williama jak se sinalým obličejem a náhle zestárlým pohledem pokynul. Pokývla a otočila se k dalším dvěma žebříkům. Kolem proběhli dva muži nesoucí kotel se žhavým olejem. Jejich předloktí byla samý puchýř a spálenina, jak vroucí olej šplíchal při běhu. O tom jak se cítili útočníci po hradbami se domyslela po chvíli, když zaslechla strašlivý jekot. Zesinala.
Další salva šípů je donutila zakleknout za cimbuří a poskytla tak útočníkům dostatečně dlouhou chvíli na to, aby se dostali dost vysoko. Přes hradby se přehoupli první vojáci v modrobílé, ačkoliv jich mnoho padlo šípy vlastních lučištníků.
Kat odhodila tyč a tasila meč. Postavila se jednomu z útočníků a zasypala ho údery. Ostatní vojáci se připojili a pokusili se vytlačit útočníky z hradeb. Průlomů ale přibývalo. Ozvala se trubka a na ochoz začínali vybíhat první zálohy a domobrana.
Kat udeřila muže přelézajícího hradbu štítem do obličeje a ten se rozdrcenou čelistí zřítil do hlubiny a s ním i několik jeho druhů. Rychle se podívala kolem sebe. Panoš s jedním z vojáků zatlačil údery nepřítele k okraji a pak ho společně přehodili přes. Pak ho ztratila z očí a musela se bránit dvěma vojákům v modrobílé.
Poklekla na koleno a pozvedla štít nad hlavu. Pak ťala vodorovně a přetnula muži šlachy na kolenou. Ten se s křikem zhroutil a následně přepadl z ochozu. Druhý voják zatím zasypával Kat údery, které jen stěží vykrývala štítem. Najednou údery přestaly a zalila ji horká lepkavá tekutina, jakoby ji někdo polil vědrem.
„Nehraj si s nimi. Tohle není šerm. Zneškodni a věnuj se jinýmu,“ ozval se známý hlas vedle ní a pomohl ji vstát. Podívala se na Arona, a na muže přetnutého v půli, který ležel vedle ní.. Pak se oba vrhli zpět do bitvy.
Vše se slilo do podivných bizardních obrazců. Sek, úder, bodnutí, kryt. Rudá, modrobílá, rudá. Hodně rudé. Křik, nářek, prosby, rozkazy. Někdo se modlil, někdo volal o pomoc. Ranění chroptili a sténali bolestí. Umírali zadušeni vlastní krví, nebo ušlapáni ostatními. Nikdo jim nepomáhal. Každý bojoval o svůj život.
Kat už jen mechanicky sekala a bodala. Tělo ji pokrývaly šrámy. Vše bylo kluzké od krve a uklouznutí stálo život. Slunce se již klonilo k obzoru a tlak nepřestával. Bohové. Stále noví a noví vojáci pronikali na hradby. A posil už se nedostávalo. Každý kdo udržel zbraň bodal a sekal. Někteří kousali do nepřátel a v osobním souboji se snažili soupeři překousnout krční tepnu, aby pak společně v šíleném objetí spadli z ochozu.
Kat, zbrocená krví měla chvíli času, aby se rozhlédla. Řady obránců byly povážlivě prořídlé. Panoše nikde neviděla. Otočila se na druhou stranu a zahlédla mohutnou postavu, rudou jako sám bůh války, jak svým mečem čistí prostor hradeb. Rozběhla se k němu. Doběhla na pár kroků od něj a on se na ni otočil. Usmál se, obličej od krve a bělostné zuby zazářily. Pak na ni mrkl. Oddychla si a vykročila k němu. V tom zůstal stát uprostřed kroku a oči se mu lehce pootevřely. Protočil se a poklesl v kolenou. Kat se chtěla pohnout a běžet za ním, avšak do cesty ji skočil nepřítel. Sekala, bodala v zoufalém běsnění..
„Zdechni, zdechni, zdechni,“ křičela zoufale a sekala a bodala. Nakonec zarazila meč až po jílec do jeho těla a odhodila ho stranou.
Udělala krok k Aronovi a opět strnula. Opřel se rukama o cimbuří a pootočil se k ní zády. Mezi lopatkami mu čněl šíp. Rozšířily se jí oči a jen sledovala, jak se za hradbou objevují ruce a strhávají Arona přes. Celý svět se zastavil. I v lomozu bitvy slyšela jak jeho meč dopadl na kamenný ochoz. Pak už slyšela jen hluk slitý v jednolitý zvuk.
Jako ve snách sledovala muže v modrobílých tabardách jak přeskakují nezadržitelně na ochoz a zatlačují obránce zpět. Nepřemýšlela. Popadla mrtvého vojáka a stáhla z něj rudomodrobílý tabard a rychle si ho navlékla. Přitiskla se ke stěně a natáhla na sebe tělo jiného padlého. Nahmatala přilbici a nasadila si ji. Byla lepkavá od krve a páchla po zvratcích. Tiše se stulila a čekala až se přelije modrobílá přívalová vlna. Její mysl křičela utíkej, přidej se k ostatním, avšak její instinkty radily zůstat. Doufala, že útočníky popadne touha drancovat a plenit. Nedoufala marně.

Na kraj padl soumrak. Odmítala slyšet křik pobíjených vojáků, sténání raněných a panické výkřiky těch několika žen, které zůstaly na hradě. Trpělivě ležela.
Netušila, že nedaleko ní se pod těly padlých pomalu dusí William de Spory aniž by věděl, že skupinu uprchlíků zmasakroval a znásilnil předvoj nepřátelské armády. A stejně jí to bylo jedno.
Nikdy se nedozvěděla, že Winespoora upálili v jeho vlastním domě, ani se nikdy nedozvěděla proč a zač se vedla tato válka. A bylo jí to jedno.
Nepozorovaně prošla mezi vítěznými vojáky, opilými mocí a alkoholem. Odolala touze vrátit se na bojiště a najít jeho tělo. Jedno tělo mezi tisíci. K čemu to.
„Nejsem jako ty Liško! Jsem živá,“ pronesla tiše a chovala si do malé brašny, kterou sebrala padlému vojákovi skalp rudých vlasů s bílým pruhem.
Než zmizela ve tmě na okamžik se otočila k plameny ozářené pevnosti. Oči se jí vlhce zaleskly. Mohl to však být jen vzdálený odlesk hvězd.
Napsal Merlin 13.08.2008
Diskuze k tomuto článku již probíhá, můžete se přidat zde.
Obsahuje 11 příspěvků.
Věděli jste, že...
Na d20.cz můžete mít svůj vlastní blog. Pokud chcete napsat o nečem, co alespoň vzdáleně souvisí s RPG, můžete k tomu využít našeho serveru. Tak proč chodit jinam? >> více <<
Jak se chovat v diskuzích
Přehled pravidel pro ty, kteří k životu pravidla potřebují. Pokud se umíte slušně chovat, číst to nemusíte. >> více <<
Formátování článků
Stručné shrnutí formátovacích značek zdejších článků, diskuzí, blogů a vůbec všeho. Základní životní nutnost. >> více <<
ČAS 0.11282396316528 secREMOTE_IP: 3.215.79.206