Nic už nebude jako dřív...

Velice časně z rána, ještě za tmy, jsem vstal abych se mohl rozhlédnout jak vypadá mé město po 3 letech, co jsem byl pryč. Když jsem konečně přehodil vlněný plášť přes svou zbroj, už svítalo. Vydal jsem se do ulic. Prošel jsem kolem zlatého džbánu, kde se stále ještě slavil můj návrat, a jak jsem mohl slyšet, Diarf stále z plných plic zpíval veselé písně. Hostinec se vůbec nezměnil pouze měl rozbité okno, ale myslím, že v takovém stavu nebylo dlouho. Pokračoval jsem v cestě a už jsem se pomalu blížil k náměstí. Na náměstí už byli trhovci a vykládali zboží na své stoly. Zastavil jsem se u stánkus ovocem a řekl „Zdravím, vzal bych si tohle zelené jablko.“ „Prosím pane, budou to 4 měďáky.“ Naneštěstí jsem u sebe měl pouze zlaté a věděl jsem, že je brzy ráno a tak mi nebude moct vrátit. Už jsem chtěl promluvit, když v tom vyjekl „Omlouvám se lorde, já vás nepoznal omluvte mne prosím. Pro vás je to zadarmo.“ „Jsi velice hodný, ale jako každý musím zaplatit a to také hodlám udělat.“ Vzal jsem si jablko a položil jsem mu na stůl zlaťák a mířil jsem pryč. Z dálky jsem ještě slyšel „Děkuji!“ což mě potěšilo, mí lidé nezapomněli jak se chovat. Obešel jsem ještě půlku města a pak mě zastihl hlad a zamířil jsem k hostinci, kde jsem slyšel Diafa. Vkročil jsem dovnitř a viděl, jak se Diarf potácí k nějakému muži. Už měl popito tak šel trochu bokem, ale jak se přiblížil k jeho cíli smysly se mu vrátili do normálu a chystal se zaútočit. Muž trochu nižší než jeho soupeř měl v ruce nůž, kterého jsem si dřive nevšiml. Chvíli jsem měl chuť sáhnout po zbrani a dát mu lekci, ale to už ho Diarf vyhazoval rozbitým oknem ven. „Nádhera, ale nemusel ses porvat hned první den, co jsme přijeli!“ Ošklivě se na mě podíval a chvíli se mračil, ale po chvilce zařval „To nejlepší co máte k jídlu! Král a já máme hlad!“ „Král?“ slyšel jsem hostiského jak se potichu zeptal, ale ne tak potichu abych to neslyšel. V zápětí odběhl a začal nosit to co Diarf a jeho přátelé ještě nestihli sníst a vypít. Jak jsme se posadili ke stolu a čekali na jídlo můj spolubojovník usnul. Najedl jsem se a pak jsem mu pomohl do pokoje v horním patře hospody. Na stolek jsem mu položil vzkaz, aby se ke mně dostavil hned jak se probudí. Zeptal jsem se hospodského, kolik to dělá načež mi odpověděl 5 zlatých. Sáhl jsem do měšce a položil jsem mu na pult 6 zlatých a řekl jsem mu ať si nechá opravit okno. Zamířil jsem zpět do hradu za svou milovanou.

.***.

Vydal jsem se do pokoje za svou ženou, protože prý z pokoje ještě nevyšla, jak jsem se dozvěděl od služebnictva. Dveře do pokoje byly dokořan a když jsem vhlédl dovnitř viděl jsem Thoru na zemi v kaluži krve. Slzy mi vhrkly do očí a já jsem se vřítil do pokoje a snažil jsem se jí rychle pomoct. To se mi ovšem nepovedlo, protože když jsem ji otočil uviděl jsem hrozivě vypadající ránu na hrudi. Někdo jí mečem přeřízl na půl a mé slzy v tu chvíli zmizeli. Vzal jsem meč a šel jsem do místnosti pro služebnictvo. Vyrazil jsem dveře a vykřikl „Kdo to do udělal?!“ Ještě jednou jsem do zopakoval, ale nikdo neodpověděl. Slzy mi vběhly zase do očí a ani jsem nevěděl, že na mě zírají pohledem, který prosí o vysvětlení. Popadl jsem meč do obou rukou a všechny jsem je chladnokrevně zabil. Asi po půl hodině zírání do zdi jsem si uvědomil co jsem udělal. Podíval jsem se na meč a na mrtvoly co ležely přede mnou. Šel jsem do svého pokoje abych si vzal věci, se kterými jsem se vrátil z výpravy a ještě jsem je nevybalil. Políbil jsem svou mrtvou ženu na čelo a uložil jsem jí do postele a odešel jsem. Zahalil jsem se do pláště a nasadil kápy abych zahalil své oči, které už neronily slzy, ale za to děsivě pálili. U východu z hradu jsem potkal Diarfa spěchajícího po schodech nahoru do hradu, aby splnil můj příkaz. Zastavil se přede mnou a uklonil se a pak spustil „Kam se chystáš Floki?“ „Už nejsem Floki Gornson, jsem nikdo! Nyní je toto království tvé zde jsou potřebné dokumenty.“ Za tu chvíli jsem se mu nepodíval do očí, ani jsem to neměl v úmyslu. „Udělal jsem něco hrozného a musím odejít!“ „Nikam nejdeš! I kdybych měl použít násilí!“„Diarfe nedělej mi to těžší než to je!“ „A proč je to tak těžký Floki?“ „Neříkej mi tak, už nikdy! Uvidíš sám až vejdeš do mého pokoje, prosím starej se o Curav dobře.“ „Tys zabil svou ženu?“ zeptal se. „Já ne“ řekl jsem tichým hlasem a zopakoval „já ne!“ Zamířil jsem pryč, ale jeho dlouhá ruka mne zachytila a vykřikl „Nikam!“ Stáhnul mi kápi a podíval se do mých krví podlitých očí. „Odin s tebou Diarfe, Odin s tebou.“ „Ne! Odin ti zatemnil mysl, tohle je tvoje místo!“ „Už ne! Teď si tu králem ty!“ Odvrátil jsem pohled a vydal se směrem pryč. „Stůj!“ zařval. Nezastavil jsem a tom po mě Diarf skočil a oba jsme se váleli po zemi. Jelikož mu nebylo moc dobře po včerejší noci a dnešním ránu tak jsem se mu lehce vytrhl, nasadil kápi a odcházel. Viděl jsem ho zuřícího zvedat se a běžet do hradu. Já jsem se už blížil k hradbám a mávl jsem na strážného otevřel. Ten bez problémů otevřel a já se vydal na svou vlastní pouť.

.***.

Za půl hodiny cesty jsem se dostal do vesnice Hanun, kde jsem se rozhodl koupit zásoby na alespoň týden než dojdu do dalšího města. Nakoupil jsem zásoby a vydal se za stařešinou tomu jsem dal 50 zlatých aby kohokoli kdo by se ptal na Flokiho Gornsona řekl, že šel do vesnice Ismiralia. Já ale mířil hlouběji na sever, tam kam se ještě nikdy nikdo nevydal. Doufal jsem že uteču předtím co mě prohání. Než jsem vyšel z vesnice koupil jsem si sněžnice. Dostal jsem se do závějí a v dálce jsem vyděl asi pět koní. „Diarf“ pomyslil jsem si. Přidal jsem do kroku. Asi po dvou dnech cesty jsem narazil na jeskyňku, kde jsem se pořádně najedl a vyspal. Probudili mě těžké kroky „Co tady u Odina děláš!“ vyjekl jsem na něj. „Řekni mi co se přesně stalo.“ řekl unaveným hlasem můj přítel „Nechci o tom mluvit!“ odpověděl jsem mu rozespale. „V tom případě jdeme!“ Jelikož jsem se s ním nechtěl rvát snažil jsem se ho přesvědčit diplomatickou cestou. „Nech mě být!“ Po chvilce ticha „Dobrá Diarfe povím ti co chceš vědět.“ Pověděl jsem mu vše co chtěl vědět a čekal jsem na jeho reakci.

.***.

Zíral na mne jako kdybych tam ani nebyl. Stal se ze mne někdo jiný, někdo kým jsem nikdy nechtěl být. To co se stalo bylo na mne moc, už mi nezáleží na lidech. Jako by ve mne bylo něco, co se probudilo, když jsem zase začal zabíjet ty bestie, proti kterým jsem vedl družinu nejzkušenějších bojovníků. Do dnes se mi každou noc zdá o tom, jak orci plenili vesnice. Teď už jsou všichni mrtví, naše cesta byla úspěšná. Chvíli jsme seděli úplně potichu a koukali, jak venku hustě padá sníh. “Půjdu s tebou Floki.” promluvil Diarf do šumu snášejícího se sněhu. “Už nejsem Floki! Toto jméno si nezasloužím. Nyní jsem Eirik.” Trochu jsme se vyspali a pak jsme vyrazili na naši dlouhou cestu, která právě začíná. Jen já, Diarf a taky…