Memphis

Slunce se už přehouplo na západní stranu, ale stále nemilosrdně pražilo a spalovalo kůži třem podivným cestujícím, kteří se těžkopádným krokem sunuli donekonečna se táhnoucí pouští. Ústa jim vysychala nedostatkem vody a do bot se jim neustále sypal všudypřítomný písek, který je tlačil a štípal do nohou.
Vpředu malé skupinky zpříma kráčel vysoký muž, který měl na tváři masku ve tvaru bledého a pohublého obličeje. Delší uhlové vlasy se mu kroutily kolem podivné tváře a na svalnatých ramenech splývaly s dlouhým černým pláštěm, který měl v pase zúžen mohutným koženým páskem. Měl nezdravě bledou kůži, ruce zakončené černými ptačími pařáty a nepříjemný pohled. Na zádech měl připevněný meč. Muž se nápadně podobal revenantům – nemrtvým posluhovačům Havraní paní – paní smrti.
Hned za ním kráčela již ne tak rozhodným krokem menší postava, na první pohled docela hezká trpaslice. Kolem kulaté tvářičky, kterou zdobily hluboké zelené oči a hned pod nimi výrazné černé tetování, se vlnily velmi dlouhé hnědě vlasy, tu a tam spletené do copánků. Horké slunce se zářivě lesklo v její lehké kroužkové zbroji. Trpaslice nebyla nijak ozbrojená, měla jen na zádech upevněnou dřevěnou pokovanou hůl.
Jako poslední se pískem loudala nejmenší postavička. Byl to velmi podivný tvor, který se nepodobal žádné z běžných ras na Barru. Místo úst měl velký ptačí zobák, nad nímž se mezi šedivým peřím dívala na svět dvě malá poťouchlá očka. Stvoření bylo celé zahaleno ve světle hnědém pláštíku a chodilo na dvou mohutných ptačích pařátech. Místo rukou mělo menší chápavé ptačí pařátky. Na zádech si neslo velký luk. Patřilo ke vzácné rase kenku – lesních ptačích lidí.
Nad touto podivnou trojicí letěl nízko nad zemí mladý gryf. Unaveně máchal křídly a žíznivě otevíral velký zoban.

Vedro stále nepolevovalo. K milostivému západu slunce zbývalo ještě několik horkých krutých hodin a zásoby vody se scvrkly na pár kapek v čutorách.
„Potřebujeme vodu, Bane,“ řekla zoufalým hlasem trpaslice a zastavila se. „Už prostě nemůžeme jít dál.“
Vysoký revenant se na ni pomalu otočil. „Musíte to vydržet, Imli. Podle našich výpočtů už tam každým okamžikem musíme dojít.“
„Tobě se to řekne, ty jeden mizero,“ zakrákal vzadu vyschlým hlasem ptačí muž. „Ty nežiješ, tudíž nemusíš pít. Ale my tu za chvílí zdechneme žízní!“
Nemrtvý revenant jen pokrčil rameny, otočil se a dal se znovu do kroku. Imli a ptačí muž jménem Winc se za ním chvíli nasupeně koukali a pak se chtě nechtě dali těžkopádně do kroku.

Po půl hodině vyčerpávající chůze v prašném písku se Wincovi zalesklo v očích a zadíval se kamsi do dáli. „Hej vy, já vidím oázu!“ vykřikl a pustil se do běhu na neohrabaných nožkách, takže několikrát upadl, ale zase vstal a běžel dál.
Imli se zadívala do míst, kam kenku běžel. A pak spatřila něco nádherného. Malou oázu uprostřed pouště - několik sytě zelených palem, pod nimiž rostla vysoká zeleňoučká tráva a uprostřed té vší zeleně se leskla modrá studánka, ve které se koupalo a odráželo slunce. Imli vykřikla radostí a rozběhla se k oáze.
Bane se otočil a nechápavě pozoroval zvláštní scénu. Uviděl nadšeného kenku a vysmátou trpaslici jak svižným tempem běží na jedno místo, kde však nebylo nic víc než písek a kamení.
Imli a Winc se vrhli ke studánce. Voda byla křišťálově modrá a čistá. Oba z ní začali velkými doušky hltat, Imli do vody ponořila dokonce celou hlavu. V tu chvíli se však něco stalo. Někde se musela stát chyba, pomyslel si ptačí muž, když na patře ucítil suchou pachuť písku. To samé si pomyslela i Imli, když si rukou zajela do mokrých vlasů, ale ke svému zděšení ucítila mezi prsty jen skřípající písek.
Oba se nechápavě rozhlédli kolem. Oáza zmizela. Všude kolem nich byl opět jen písek, sucho a smrt. Jediné, co viděli, byla černá postava Bana, která se mihotala v horkém vzduchu. Ten se zlehka se usmál. Co dokáže s lidmi udělat nedostatek vody je vskutku legrační, pomyslel si v duchu.
Náhle se mu na krátký okamžik zdálo, že na obzoru něco spatřil. Zakryl si rukou obličej proti slunci a zaostřil. Ve vzdálených oblacích prachu se jako neskuteční obři vznášely dva mohutné kamenné obelisky.
„Má paní, našli jsme to.“ zašeptal Bane.


Když družina s gryfem doklopýtala k obeliskům, které jako dva výstražně vztyčené prsty čněly k obloze, objevila se před nimi monumentální kamenná stavba. Připomínala nějaký prastarý chrám, ale velikostí by se dala spíš přirovnat k celému městu. Poutníci na ten kolos jen v němém úžasu hleděli.
První se odvážila promluvit Imli. „To je to bájné město, co jsme hledali, Bane? Je to Memphis?“ zeptala se roztřeseným hlasem.
„Ano, je to on,“ odpověděl revenant a vykročil k obrovské bráně.

Uvnitř Memphisu vládlo šero a posvátné ticho. Vstupní hala byla obrovská. Interiér působil stejně velkolepým dojmem jako exteriér. Do kamenných zdí byly vytesány zvláštní nápisy nějakým starým a zřejmě již neexistujícím obrázkovým písmem. Znaky písma byly poskládány do sloupců, které se táhly všude po zdech od stropu až k podlaze.
Poutníci v němém úžasu prošli vstupní halou a ocitli se v další podobné místnosti. Vysoké zdi tu lemovaly kamenné police, na kterých zřejmě už tisíce let ležely staré zaprášené svitky. Prošli takto několik místností, ze kterých se vždy rozbíhalo mnoho vchodů do dalších prostorů pouštního města, až došli do místnosti, u jejíhož vchodu stály dvě zmenšeniny kamenných obelisků.
V místnosti panovalo ještě větší šero než jinde. Světlo sem dopadalo úzkými otvory u stropu. U protější stěny stál obrovitý kruh z nějaké neznámé slitiny, po jehož obvodě byly vytesány znaky připomínající čísla. Celý kruh slabě světélkoval.
„Kdo jste a co chcete,“ ozval se náhle odněkud dutý a kamenný hlas. Poutníci si teprve teď všimli železného konstrukta, který stál před kruhem.
„Jsme poutníci.“ ozval se jako první Bane. „A něco hledáme,“ dodal a popošel o krok blíž k železnému člověku. Ten okamžitě zareagoval tasením khopeše ostrého jako břitva.
Imli se za jeho zády naklonila k Wincovi a zašeptala: „Pro bohy, to je warforge! Myslela jsem, že byli všichni zničeni při poslední velké válce. Co tady, u havraní paní, ještě tenhle exemplář dělá!?“
„Asi měl tuhej kořínek,“ zakrákal kenku a zakolébal se na svých ptačích nožkách.
„Co tu hledáte, smrtelníci?“ zaburácel warforge chladným hlasem.
„Chceme otevřít portál,“ řekla Imli a vyšla ze stínu revenanta. Ten jen lehce zvedl oči v sloup.
„To mohou jen stvořitelé, trpasličí ženo,“ zaburácel warforge, ale v hlase (i přesto že to byl konstrukt) se mu ozvala slabá nejistota. Podíval se na Imli a ve skleněných očkách se mu zablesklo. „Ty jsi stvořitel?“ zeptal se.
Imli se nejistě podívala na Wince a pak na Bana. Polkla. „Ano, jsem,“ zkusila štěstí.
Warforgovi se rozšířily oči, ale logický úsudek vyhrál nad intuicí a tak jen přísně odsekl: „Stvořitelé jsou mrtví. Ničitelé je zabili.“
V tu chvíli Bane přistoupil k ovládacímu panelu brány. Warforge mu kupodivu nebránil, jen ho ostražitě sledoval. Na panelu bylo mnoho prapodivných znaků a uprostřed velké rudé tlačítko. Revenant intuitivně vyťukal náhodnou kombinaci sedmi čísel a potvrdil ji. Nic se však nestalo.
„Bránu mohou otevřít pouze Stvořitelé,“ řekl opět dutým hlasem warforge.
Teď přistoupila k panelu Imli. Naťukala sedm čísel a se zatajeným dechem zmáčkla rudé tlačítko. Chvíli se nic nedělo. Pak se však železná skruž před nimi dala do pohybu a cestovatelé si teprve teď všimli, že ji tvoří několik menších kruhů, které se nyní začaly proti sobě otáčet a zapadat do sebe přesně podle číselné kombinace. Když se rozsvítilo poslední ze sedmi čísel, došlo uprostřed kruhu k ohromnému uvolnění energie a celou místnost zalilo oslnivé bílé světlo. Když se cestovatelé rozkoukali, vyplňovala vnitřek kruhu pulsující a modře světélkující plazma, která se vlnila a přeskupovala.
Warforge se s úžasem podíval na malou trpaslici. „Stvořiteli…,“ zašeptal s pokorou a obdivem.
Bane přišel k Imli a velmi potichu ji zašeptal do vlasů: „Ty jsi to věděla?“
„Neměla jsem o tom ani ponětí,“ řekla s lehkým úsměvem stále zmatená Imli.
„Hej, ono to asi fakticky funguje,“ ozval se náhle krákavý hlas. Winc stál u portálu a jedna ptačí ručička se mu ztrácela v modré plazmatické hmotě. Vrhl na okolo stojící šibalský pohled a následně zmizel v portálu celý.
„U havraní paní, co to ten pták zase provedl,“ řekl Bane a spolu s Imli se rozběhli a skočili za Wincem. Gryf zmateně zakrákal a vletěl za svojí paní do brány. Osamělý warforge se nejistě rozhlédl a pak pomalým robotickým krokem prošel portálem.

Oslnilo je jasné denní světlo. Stáli na zelené louce. V dáli se vlnilo pár malebných kopečků a několik set metrů před nimi byl hustý jehličnatý les. Nebe bylo jako vymetené a slunce nad jejich hlavami dávalo tušit, že je lehce po poledni. Za nimi ještě stále jemně pulsovala brána.
„Kde to sakra jsme?“ ozval se Winc a ptačím pařátkem zahrabal v zemi. Všichni se s tou samou otázkou otočili na warforge.
„To nevím,“ odpověděl. „Neznám nazpaměť všechny kombinace čísel. V astrálním moři jsou miliony světů a všechny mají přístupové portály. Můžeme být kdekoliv.“
Bane se na něho zamyšleně pohlédl. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se konstrukta.
„Shal-kesh,“ odpověděl přátelsky warforge.

Odpolední slunce ještě dost hřálo, když družina došla do lesa. Pod hustými větvemi borovic panoval příjemný stín. Cestovatelé opatrně našlapovali na měkký mech a sledovali stíny, které vrhaly vysoké stromy. Vonělo tu jehličí a smůla.
Mezi stromy panovalo úplné bezvětří. Nikde se nepohnula ani větvička, jen nad hlavou občas spatřili siluetu kroužícího gryfa. Podezřelé ticho se dalo krájet.
Došli na mýtinu. Uprostřed ní stála malá skalka, ze které vyvěral slabý pramínek vody. Začali si plnit prázdné čutory.
„To ticho se nám přestává líbit,“ řekl Bane.
Jakmile to dořekl, něco blízko nich zapraskalo. Pak bylo chvíli ticho a potom se podezřelý hluk ozval znovu.
Náhle se zpoza skalky vyřítila silueta tvora. Byl menší, chlupatý a ošklivý. Vzdáleně připomínal medvěda. Bugbear. V ruce držel kyj pokovaný obrovskými hřeby. Se strašlivým rykem se řítil na nic netušícího Wince. Imli zareagovala jako první – vytáhla hůl, ze které vystřelil ohromnou rychlostí paprsek světla a odmrštil bugbeara na skálu.
V tu chvíli se z druhé strany vynořil druhý bugbear doprovázený hrstkou malých zelených goblinů. Drobné hlavy jim zdobily šeredné lebky a na kožených zbrojích se jim pohupovaly kosti zabitých zvířat. Byli oškliví, se zlými očky a ostrými zuby.
Bane tasil meč a několika ranami skolil bugbeara. Zbytek družiny se postaral o krvežíznivé gobliny. Za několik minut byl souboj u konce a krev nepřátel pomalu smáčela zelený mech.
„Celkem milé přivítání,“ konstatovala Imli.
„Měli bychom pokračovat,“ namítl warforge. „Najdeme řeku a vydáme se po proudu. Snad narazíme na nějaké město.“

Řeka ve svém korytu zurčila a vesele poskakovala po kamenech, což družině po nevlídném setkání zvedlo o něco náladu. Bane s Shal-keshem kráčeli zamyšleně po lesní cestě, kenku Winc lovil svým velkým lukem pstruhy v řece a nad jejich hlavou poletovala Imli usazená na gryfovi.
Sklánělo se již k večeru, když před nimi na lesní cestu lehce přistál gryf a z něho seskočila trpaslice.
„Bane, kousek před námi jsem uviděla obrovské město. Je tam obrovitá díra v zemi. A uprostřed ní stojí obrovská kamenná věž. Všude odtamtud se kouří a pobíhají tam otroci a lidé. Tedy spíš otroci vypadají jako lidé, ale pak jsou tam mnohem menší lidé, vypadají jako trpaslíci. Celé to vypadá jako jedna obrovská kouřící továrna…,“ vychrlila ze sebe Imli.
Vtom si všimli, že po cestě k nim kráčejí tři lidé. Několik metrů od nich se zastavili. Vypadali jako trpaslíci, ale měli tmavou pleť a mléčně bílé oči. Uprostřed kráčela trpaslice v rudém rouchu, z každé strany ji doprovázel ozbrojený trpaslík. Nejzvláštněji na nich vypadaly jejich vlasy a vousy, ze kterých jim jako dikobrazům trčely na první pohled ostré červené trny. Nevypadali příliš přátelsky.
„Co tu chcete?“ ozvala se žena drsným hrdelním hlasem.
„Jen procházíme,“ ujal se slova Shal-kesh.
„Toto je naše země, tady nemáte co pohledávat,“ odsekla žena.
„No ono, jak bychom to řekli… neměli jsme na výběr,“ řekl Bane a ušklíbl se. „Chceme jenom v míru projít, nic víc.“
„Pche,“ odfrkl jeden z trpaslíků a odplivl si. Podrbal se ve vousech, ale jenom tak, aby se nedotkl ostrých trnů. Pak pokračoval: „To nevím, kam byste chtěli projít. Tahle země je celá naše od okraje k okraji. K tomu, abyste se tady vůbec mohli pohybovat, potřebujete povolení.“
„A kde ho seženeme?“ zeptal se Winc.
„Pojďte s námi do města a my vám ho vydáme,“ řekla trpaslice. Dívala se na družinu svýma nepřátelskýma mléčnýma očima.
Imli si ji prohlížela. „Tak to ani náhodou,“ spustila. „Temným trpaslíkům se nedá věřit ani slovo. My s nima půjdeme a neuvidíme ani potvrzení ani Barr, protože nás zapřáhnou jako otroky. O tom si nech leda tak zdát, ty černá můro,“ řekla, otočila se, vzala gryfa za provaz, který měl uvázaný kolem krku, a spolu s ním odcházela po lesní cestě zpátky.
„Stůj, ty hloupá trpaslice,“ křikla na ní temná trpasličí kouzelnice. Zvedla ruce a z nich vyšlehl modrý záblesk. Ten Imli zasáhl přímo do týla. Skácela se na zem. Gryf začal poplašeně krákat.
V tu chvíli nikým nepozorovaný kenku vystřelil šíp, který se odrazil od zbroje jednoho z trpaslíků. Ten se napřáhl obrovitým kladivem a rozběhl se proti vetřelcům. Druhý trpaslík ho následoval. Strhla se řežba. Bane se hrdinně bránil mečem a rozdával rány na všechny strany. Železný warforge stál přímo uprostřed té nejdivočejší vřavy. Nechával oba zběsilé trpaslíky, aby do něj nemilosrdně bušili kladivy, zatímco on jim uštědřoval rány vražedným khopešem. Winc na trpaslíky zdálky vystřeloval jeden šíp za druhým.
Trpasličí kouzelnice stála pořád na jednom místě a metala po družině kouzla. Imli se neohrabaně zvedla ze země. Teď se rozháněla svou holí a vrhala po trpaslících omračující a zpomalující kouzla.
Náhle Bane zařval bolestí, když se mu do ruky zabodl jedový trn. Trpaslíci je vystřelovali z vlasů a vousů. Jed pálil a oslaboval. Baneovi se zalily oči krví. Napřáhl se a naslepo seknul po trpaslíkovi mečem. Ten to nečekal a padl k zemi, kde ho Bane mečem dorazil.
Od warforge se jedové trny odrážely jako od stěny, ale Imli a Winc jich schytali několik do nohou a do rukou. Nakonec malý kenku několika šípy umlčel kouzelnici a Shal-kesh rozpáral svým kopešem druhému trpaslíkovi břicho. Bylo po souboji.

Po rychlém rozhovoru družina rozhodla, že z této země plné krvelačných temných trpaslíků jednou provždy zmizí a v záři zapadajícího slunce se urychleně lesem vracela k portálu.
Tam je však čekalo nemilé překvapení. Portál byl otevřený a přímo před ním se mezi sebou bavili tři vysocí podivní muži. Byli zahaleni v černých pláštích, dva z nich měli na hlavách stříbrné masky ve tvaru lebky a u pasů meče. Třetí muž, vyšší než ostatní, měl vyholenou hlavu, která byla po celém povrchu potetovaná podivnými nápisy.
Holohlavec, který nebyl ničím ozbrojený, se náhle obrátil a rychlým krokem odcházel od brány někam pryč. Jeho dva maskovaní pomocníci ho chvíli pozorovali a pak se začali bavit mezi sebou.
Bane rychle sykl na ostatní, ať se schovají v houští, které rostlo nedaleko od brány. Imli však náhle zakopla o kořen a svalila se do roští. Praskání větví vytrhlo oba muže z hovoru a zadívali se k houštině. Prohodili mezi sebou pár slov, pak pozvedli meče a vydali se každý z jedné strany ke křoví, kde byla schovaná Imli. Ta se strachy choulila a vysílala zoufalé signály ostatním.
Když byli dva maskovaní muži na dva metry od křoví, vyběhl z vedlejšího mlází warforge a sekl po jednom khopešem. Z druhé strany se vyřítil Bane a v tu samou chvíli začal kenku střílet. Překvapení muži se v první chvíli vůbec nezmohli na odpor.
Družina je však velmi podcenila. Když se maskovaní muži vzpamatovali z překvapení, začali kolem sebe rozdávat bolestně rány. Disponovali obrovskou rychlostí, díky níž měli velikou převahu. Jejich rány byly přesné. Jejich rychlost byla neskutečná. Chvíli byli tam, pak zase jinde.
Imli zamávala ve vzduchu holí a zašeptala do větru několik slov. V třeskotu zbraní ji nikdo neslyšel, jen možná někdo zahlédl, jak otvírá a zavírá ústa. A pak náhle nějaká neviditelná síla spoutala oba maskované pomocníky. Ty zůstali stát na místě, cukali sebou jako mouchy chycené v pavučině, ale hýbat se nemohli. A to byla příležitost pro Bana, Shal-keshe a Wince. Začali je nemilosrdně zasypávat ranami a šípy. Jeden z pomocníků zemřel. Pod vlivem kouzla se ještě nějakou chvíli vznášela jeho mrtvola ve vzduchu. Druhý se z kouzla vymanil a stačil ještě uštědřit ošklivou ránu warforgeovi, ale pak Baneovým mečem následoval svého druha na druhý břeh.

Slunce právě zašlo za kopec, když se družina skláněla nad dvěma mrtvolami mužů.
„Co byli zač?“ zakrákal Winc.
„To byli Ničitelé,“ odpověděl dunivým hlasem konstrukt.
Bane se na něho podíval. „Ničitelé? Ty, co zabili tvé Stvořitele?“
„Ano,“ odvětil Shal-kesh. „Vedli mezi sebou dlouhou a krutou válku. Do té doby si všichni mysleli, že Stvořitelé jsou neporazitelní. Mýlili se… A teď jsou Ničitelé zpět.“
„A co chtějí?“ zeptal se revenant.
„Něco hledají,“ odpověděl warforge a podíval se směrem, kam odešel holohlavý muž.
„Měli bychom se za ním vydat,“ řekla Imli rozhodně. „Nebyli tady jen tak. V tomhle světě musí být něco velmi důležitého. Co když to je to, co celou dobu hledáš, Bane?“
Revenant neodpověděl. Jen se zachmuřeně díval na obzor krvavý zapadlým sluncem.
„Nemůžeme se za ním vydat,“ řekl warforge. „Bude mít mnohonásobně větší sílu než ty dva,“ ukázal rukou ke dvěma mrtvolám. „Nepřemohli bychom ho. Musíme zpátky na Barr.“
„Ale on je jenom jeden! A nás je čtyřnásobek!“ protestovala Imli.
„Jdeme domů,“ rozhodl Bane a dlouze se podíval na trpaslici. Ta vzdorovitě vystrčila bradu, ale nic už neřekla. Jen pohladila gryfa po hlavě a spolu s ostatními mlčky prošla portálem zpět.